Pohybová cvičení jako součást léčby duševně nemocných je zaznamenaná už v historických dobách vývoje medicíny. Psychiatrická teorie i praxe byly vždy odrazem obecného historického procesu vývoje společnosti. Podmínky péče o duševně choré v Čechách se nelišily od okolní Evropy. Česká meziválečná psychiatrie se opírala o poznatky somatické medicíny. Pro rozvoj pracovní a pohybové terapie v ústavech pro choromyslné měl zásadní význam prof. MUDr. Karol Matulay, který propagoval pracovní terapie, činnostní terapie a mezi nimi i terapeutické provádění léčebného tělocviku a sportu.

Mezi ergoterapeuticky orientované psychiatry také patřil  MUDr. Zdeněk Bašný. Na svých primariátech organizoval tělesná cvičení s aktivačními nebo relaxačními účinky. Na základě jeho empirických zkušeností byly vytvořeny základy “Psychomotorické terapie”, která se v České republice nazývá “Kinezioterapie”.  

Doc. MUDr. Jaroslav Skála, psychiatr a alkoholog  vypracoval, během svého působení, komplexní léčebný program závislostí, v němž významnou část tvořila gymnastická cvičení, atletický běh a další atletické disciplíny v nichž pacienti poměřovali svou fyzickou a psychickou odolnost. Tento systém byl později doplněn o nekontaktní míčové hry a  cvičení jógy.

Rozvoj psychomotoriky – v péči o psychiatrické pacienty  měl význam vývoj psychologie sportu. Profesor Václav Hošek, děkan FTVS podpořil vznik studijního oboru Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených a předmět Kinezioterapie – Psychomotorické terapie psychiatrických pacientů, jehož představitelkou se svou odbornou prací a publikační činností včetně habilitační a disertační práce stala doc. PhDr. Běla Hátlová (UJEP Ústí nad Labem).